Kuchařem z povolání nikdy nebyl, domácí gastronomickou scénu ale prokouknul jako málokdo. K recenzím dovážkových služeb, restaurací i mražených pizz na jeho YouTube kanálu JdemeŽrát, kde ho sleduje na 270 tisíc lidí, stačí foodblogerovi Grigorymu Makarianovi (33) chuťové pohárky a dychtivost objevovat nová jídla.
Jsem fanoušek jídla všeobecně. Rád si zajdu na fastfood i do dobré restaurace. Ochutnávám všechno. Vyloženě odpor nemám k ničemu, pokud to není zakysaná smetana.
I tu mám rád, ale není moc fotogenická. Dopřávám si ji mimo kameru. S manželkou se snažíme stravovat jakžtakž, podle možností, zdravě. Pořád si objednávat jídlo z restaurací, pizzy, burgery a smažené věci taky nejde. Musíme si to kalibrovat, abychom se nedostali za únosnou hranici. Mimo recenze si dáváme pečené maso, zeleninu, samozřejmě hodně bílkovin a co nejméně sacharidů. Zkrátka co nejzákladnější pokrmy.
V jejich případě je to o něčem trochu jiném. Nejde o to, jak je to zdravé, ale jak je to načančané. Avokádové toasty už jsem také recenzoval. Když si vezmete poměrově, kolik je klasických restaurací versus zdravých bister, klasických je mnohem víc, což se odráží i v podílu mých příspěvků a videí.
Zjistil jsem, že rád ochutnávám nové věci, i takové, kterých jsem se dřív bál. Občas si dám i tu zakysanou smetanu, jestli se náhodou něco nezměnilo, ale zatím mi chutnat nezačala. Mám trochu problém se syrovými vajíčky. Asi je to psychický blok, vždycky, když je vidím rozklepnuté, představím si kuřátko.
Dlouho jsem nevěděl, jak se připravují, a chutnaly mi. Od té doby, co jsem to zjistil, si je neobjednávám.
Přezdívka vznikla úplnou náhodou. Když jsem kanál plánoval založit, tak jsme s kamarádem po telefonu vtipkovali, jak by se mohl jmenovat, a tohle mi nějak vyskočilo v hlavě a přišlo mi to neobvyklé a zábavné. I když některým lidem ten název do teď přijde vulgární a nechápou tu nadsázku.
U mě by to bylo hodně složité bez masa. Měl jsem několik vegansky zaměřených videí, u nichž se diváci samozřejmě začali střetávat v názorech, proč jíst, či nejíst maso. Hodně jsem nad tím přemýšlel a přišel jsem na to, že bych byl docela bezradný, kdybych ho musel z jídelníčku vyřadit. Musel bych najít alternativní zdroj bílkovin, a to by nebylo snadné.
Většinou ne. Když se chystám o některém podniku natáčet, snažím se na cizí recenze nedívat, aby mě neovlivnily a abych si na něj mohl udělat stoprocentně vlastní názor. Se ženou ale internetová hodnocení často využíváme při cestování v zahraničí.
Rozdílné soudy vznikají většinou proto, že ne vždycky je jídlo dokonalé. Občas se může stát, jak se v angličtině říká, fuck up (vulgární výraz pro selhání) a ne každý zákazník může být spokojený. A lidé mají ve své DNA, že sdílí spíše negativní než pozitivní zpětnou vazbu. Když máte u podniku pět set recenzí a z toho deset nespokojených, vůbec bych se tam nebál zajít.
Jsem shovívavý ke všem, pokud to někdo nedělá úmyslně špatně – třeba vědomě šidí zákazníky nebo používá nekvalitní nebo zkažené věci a ví o tom. To jediné nedokážu akceptovat nebo pochopit.
Vícekrát jsem po špatném pokrmu zažil otravu z jídla. Nikdy jsem z toho ale nedělal nějaké haló a nesnažil se ten podnik poškodit. Holt je to jedno z rizik povolání.
Ano, a dělám to i u restaurací, které dopadly dobře. Říkám tomu retesty. Snažím se je aplikovat na zajímavé podniky, kde bylo jídlo buď až podezřele dobré, nebo naopak u těch, kde bylo zřejmé, že se snažily, ale třeba měl zrovna kuchař špatný den. Znovu je zkoušíme po roce, po dvou, třech…
Například v restauraci Skleník v pražských Letňanech. Před sedmi lety jsem natočil jejich první recenzi, tehdy to bylo opravdu zlé. Při retestu už však dopadla líp. Stala se z toho už tradice, pravidelně se tam vracím o Vánocích nebo na Silvestra. Naposledy už jsem měl skvělý zážitek, mezitím se tam protočilo několik majitelů.
Určitě jo. Několik podniků nám po negativní recenzi psalo. Majitelé nebo investoři vysvětlovali, že teprve z videa se dozvěděli, že je něco špatně, a začali to řešit. Ani tolik nejde o to, koho zaměstnávají, ale když jde o nový podnik, mají spoustu bodů ke zlepšení. Tím, že to zazní v recenzi, se mohou inspirovat. Princip mého kanálu je doporučit lidem, kam zajít, ale taky dát případně podnět restauracím, v čem se zlepšit.
Třeba za pandemie bylo krásně vidět na dovozech, že je některé podniky začaly dělat, aniž by s nimi měly předtím nějakou zkušenost. Často se stávalo, že používaly nevhodné obaly a zákazník pak dostal třeba guláš v tašce.
Moje videa jsou primárně pro diváky, kteří si chtějí mimo jiné objednat dovoz. Přijdou například domů z práce, mají hlad, nechce se jim vařit a ani nikam chodit. Když si chtějí například objednat pizzu, tak mohou otevřít můj kanál a zadat do vyhledávače „jdeme žrát pizza“ a vyskočí jim seznam pizzerií, kterým se mohou inspirovat.
Osobně chodím do restaurací moc rád a užívám si naplno i ten servis. Natáčení přímo v nich je ale bohužel technicky složitější, často je tam hluk, špatné světlo, hraje nahlas hudba a obsluha skoro vždycky pozná, když u nich točíte. Naopak dovozové recenze točím ve studiu a objednávky provádím anonymně.
Mám rád síť Kolkovna, kde mají výborná žebra. Skvělá je také třeba korejská restaurace Yuniku Charcoal BBQ na pražském náměstí Míru i nedaleký Vinohradský parlament.
Naopak se těším, protože konkurence je vždy přínosná, a i ty naše místní podniky se pak budou muset trošku víc snažit. Oproti Americe tu zatím máme docela malý fastfoodový rybníček, takže jsem rád, když se u nás objeví něco nového.
Od začátku jsem je stejně jako ostatní recenzoval a občas jim dával dost sežrat, když mívali horší novinky. Vždycky se ozvali zpátky a vzali to jako konstruktivní kritiku. Minulý rok mě pak oslovili s nabídkou spolupráce a myslím, že jsme se domluvili na podmínkách skvělých pro obě strany.
Takhle bych to nenazval. Nevadí jim, když ukazuju i to špatné. Moje hlavní podmínka totiž byla, že nám absolutně nebudou zasahovat do recenzí, s čímž souhlasili. Za ty od nich žádné peníze neberu, placená spolupráce spočívá v tom, že pouze informativně sdělím divákům, že mají novinku v sortimentu, nebo nasdílím jejich soutěž.
Naopak bych řekl, že je překvapivě mnoho lidí preferuje. Kolikrát si je kupují k obědu, když nejdou do restaurace nebo když si nestíhají připravit jídlo do krabičky. Sám jsem ale polotovary začal ochutnávat až v rámci recenzí a zjistil jsem, že jsou i dost kvalitní značky, kupříkladu bagety z Billy nebo Lidlu byly fajn. Obecně je bohužel čím dál větší tendence šetřit na surovinách.
Pokud netočíme na místě, začíná se objednávkou. Hodnotím přehlednost webu nebo aplikace, čas dovozu, obaly, teplotu a hmotnost jídla. V minulosti jsem totiž v restauracích narážel na podmíru porcí. Pak krabičku otevřu, ochutnám jídlo a případně doporučím. Divákům se snažím přiblížit chuť, co mi jen slovní zásoba stačí. Pravidelně mi píše jeden nevidomý divák, že videa poslouchá a díky nim si jídlo dokáže představit.
Já ne, ale spousta diváků ano. Občas si kvůli tomu přečtu naštvané komentáře pod videi. Na to, abych pochopil, jestli je něco kvalitní, mi stačí chuťové buňky. Beru to hodně z pohledu zákazníka a myslím, že to velkou část publika baví. Je mi jasné, že kdybych prošel kulinářským kurzem, mohlo by to vylepšit kritiku, na druhou stranu by to pak mohlo být příliš profesionální.
Je to hodně variabilní a záleží na konkrétním měsíci, ale dokáže mi to pokrýt hypotéku našeho panelového bytečku, pojištění a něco zbyde i na jídlo a občasné cestování.
S manželkou hodně cestujeme a inspirujeme se. Stoprocentně tam budou pohodlná křesla. To je u kavárny nesmírně důležitá věc, v Česku máme takový nešvar s nepříjemnými retro dřevěnými židličkami. Třeba to někdy zrealizuji.
V každé zemi najdeme něco, co by bylo fajn i tady. Nedávno jsme byli v Arménii, kde jsem si uvědomil, jak hezké mohou být interiéry úplně obyčejných restaurací. Samozřejmě se v cizině můžeme inspirovat servisem, profesionalitou, přesto je na tom Česká republika hodně dobře.
Můj rodný region je aktuálně v blokádě ze strany Ázerbájdžánu. V médiích se o tom bohužel takřka nedočtete.
V Arménii, respektive přímo v Náhorním Karabachu jsme žili do mých dvou let. Pamatuju si jen pár záblesků. Znovu jsem tam zavítal v osmi, pak v osmnácti letech a naposledy před pár měsíci. Pokaždé je to jiný zážitek. I teď v regionu probíhá válka a město, kde jsem se narodil, je aktuálně v blokádě ze strany Ázerbájdžánu.
Civilní obyvatelstvo je odříznuté od základních potravin a léků. Přímo v oblasti mám tetu a bratrance. Jsem s nimi v kontaktu přes internet, zatím jsou relativně v pořádku. Bohužel se o tom takřka nedočtete v médiích, sám to vím jen od příbuzných.
To jsme se dostali ke smutným věcem. Zajímalo by mě, jak byste charakterizoval arménskou kuchyni.
Díkybohu tam moc nepoužívají zakysanou smetanu. (směje se) Jejich gastronomie je hodně o mase, grilování, těstě. Velmi se podobá gruzínské kuchyni, hojnou ingrediencí jsou bylinky, především koriandr. Na posledních výletech jsme natočili pár videí, načež se mi ozvalo pár diváků, že se tam na náš popud vydali. Arménii si představovali jako rozbombardovaný Irák a ve finále viděli opak. To se samozřejmě týká hlavně Jerevanu, venkov je zaostalejší. Kdybyste chtěli tato jídla zkusit, doporučil bych pražskou restauraci Old Armenia.
Můj kanál je de facto studnicí historie cen jídel v tuzemsku. Spousta lidí mi píše, že už přestali chodit do restaurací a fastfoodů, finančně to neutáhnou. Snažím se pokrývat jak dražší podniky, tak i lidové jídelny, které jsou u diváků logicky populárnější. Pořád tady jsou místa jako Zanzibar na Ládví, kde nabízí denní menu za 120 korun.
Hodně. Každá recenze znamená minimálně čtyři jídla, z nichž vždy sním alespoň třetinu. Když je jídlo velice dobré, sním i trochu víc. Točíme třikrát týdně, takže to opravdu nebude málo. Naštěstí nám s tím ale pomáhá profesionální „dožírací tým“, členové rodiny a kamarádi, kteří s námi vždy po natáčení „dokonzumují“. Snažím se to ale s jídlem nepřehánět a ve volném čase i cvičit.
Categories: Vinohradský Parlament
Tags: David Petřík